121 Velká Pardubická
9. října 2011 v 20:34 | Tara
|
Velká Pardubická
A je to tady Josef Váňa vyhrál velkou Pardubickou po osméé to je neuvěřitelnéé.
Překoná Tiumen legendárního dostihového koně Železníka?Tož je ještě ve hvězdáách.
No necháme se překvapit co si příští rok tahle dvojce na nás připravíí.
Předvedli skvělej výkon až na několik problému si vedli skvěěle.
Jen tak dál hoši nevzávej te to.
Překoná Tiumen legendárního dostihového koně Železníka?Tož je ještě ve hvězdáách.
No necháme se překvapit co si příští rok tahle dvojce na nás připravíí.
Předvedli skvělej výkon až na několik problému si vedli skvěěle.
Jen tak dál hoši nevzávej te to.
Historie Velké Pardubické
9. října 2011 v 20:30 | Tara
|
Velká Pardubická
V různých publikacích se dříve uvádělo, že Velká pardubická je nejtěžším překážkovým dostihem kontinentu. V určitém smyslu tomu tak určitě bude, v každém případě se jedná o dostih s dlouhou tradicí, jehož historie je více než zajímavá, o dostih který má svá specifika a kouzlo, o dostih který je vrcholem nejen pro české jezdce snící když ne o vítězství, tak alespoň o účasti v něm. V každém případě je to společenská a sportovní událost s nejdelší tradicí u nás. Vždyť, když se začala hrát fotbalová liga, měla Velká za sebou už kolem padesáti ročníků.
Poprvé se Velká pardubická běžela v roce 1874. Ale již několik desítek let předtím se v Pardubicích a přilehlých lokalitách dostihy konaly. Pardubice znal od počátku celý dostihový svět, vždyť ve Střední Evropě působila řada trenérů a žokejů z kolébky turfu, z Anglie.
Dostihová dráha v místech, kde se dnes běhá, byla založena v roce 1856. Dnešní podobu má závodiště od prvních poválečných let. Dříve se běhalo až k Popkovicím a běhalo se též za tribunami, v prostoru, kde je nyní parkoviště. Po skončení druhé světové války zde bylo zřízeno vojenské letiště a některé pozemky zabrala armáda.
V průběhu historie se několikrát měnil kurs dostihu, naposledy v roce 1998, kdy se poprvé závěrečná fáze dostihu po hlavní dráze běžela opačným směrem. Přemístění cíle a otočení běhání na pravou ruku má úzkou souvislost s postavením nové tribuny.
Hlavní dráha má dokola 2200 metrů, délka dráhy Velké pardubické je asi 6900 metrů. Koně musí překonat celkem 31 překážek. Nejznámějším je Taxisův příkop, který je také jedním z nejtěžších skoků na světě. V kursu je ještě několik dalších obtížných překážek, které často rozhodují o úspěchu nebo neúspěchu jednotlivých startujících. Takovými jsou Irská lavice, Popkovický skok, Francouzský skok, Hadí příkop, Velký vodní příkop, Zahrádky, Velký anglický skok a Havlův skok. Povrch dráhy je většinou travnatý, část je vedena přes oranice, jejichž podíl však v některých obdobích značně poklesl. V prvních desetiletích tvořily oranice téměř polovinu délky dostihu, později asi třetinu a nyní asi čtvrtinu. Také některé překážky byly pro zvýšení bezpečnosti koní a jezdců upraveny. Naposledy doznaly největší změnu vodní příkopy, kde byly na původním přírodním vodním toku postaveny betonové vany. Bezpečnost se zvýšila, ale utrpěla tím obtížnost dostihu. Velký vodní příkop dříve mnohokrát rozhodoval o vítězi, dnes je tato překážka snadno překonatelná a dá se i proběhnout. Také Velký Taxisův příkop byl upraven, když byl částečně zasypán příkop, ale jeho základní parametry se nezměnily. Případní nešťastníci alespoň nepadají tak hluboko.
Od roku 1874 bylo zatím odběhnuto celkem 116 ročníků Velké pardubické, další nás čeká v neděli 14.10.2007. Nekonala se pouze v průběhu obou světových válek, jednou zabránila jejímu konání nepřízeň počasí, když den předtím začalo mrznout a napadl sníh a Velká se nekonala také v roce 1968 v důsledku známých politických událostí.
Prvním vítězem se stal ve Francii narozený FANTÔME s jezdcem Sayersem v sedle. Celkem se do listiny vítězů se zapsalo celkem 87 jmen koní a 77 jmen jezdců. Nejúspěšnějším koněm historie je ryzák ŽELEZNÍK, který jako jediný dokázal zvítězit čtyřikrát a to v letech 1987-1989 a 1991.
Tiumen
9. října 2011 v 20:14 | Tara
|
Slavné koně dostihové
Tiumen se Narodil se 4. 3. 2001 v polském hřebčíně Moszna. Jako tříletý pobýval v Zámrsku u trenérky Lenky Horákové.
Jako tříletý startoval čtyřikrát v rovinových dostizích a jeho nejlepším výsledkem bylo čtvrté místo na mostecké dráze v dostihu III.kategorie.
Potom přešel k trenérovi Josefovi Váňovi. Nejprve zde jako čtyřletý dvakrát startoval na rovině, nejlépe byl v v dostihu III.kategorie třetí a v červenci se poprvé představil na překážkách. Na dráze v Kolesách suverénně pod ž.Bartošem zvítězil v dostihu přes proutěné překážky, druhý byl Bellago a třetí Isar.
Po boji o krk zvítězil pod stejným jezdcem v proutkách o měsíc později i v Meranu, když těsně poraženým byl pozdější vítěz Gran Premio Merano Halling Boy.
Následující sezónu startoval pouze dvakrát v Kolesách, nejprve byl v proutkách sedmý a začátkem září pak druhý ve steeplechase za podprůměrnou Whinnys. V obou případech byl v jeho sedle ž.Bartoš.
I o rok později se na dráze objevil pouze třikrát. Nejprve začátkem května v Pardubicích pod ž.Bartošem nedokončil kros III.kategorie a o tři týdny později zde byl pod stejným jezdcem v těžké cross country II.kategorie třetí za Montgomerym a L´Amourem, když porazil Tomise, Sullivana, Bricassara a další velmi dobré steeplery.
Třetí byl i koncem července v Meranu, za velmi dobrými polskými rodáky Dalforsem a klisnou Esther, čtvrtý byl do letošní Velké pardubické přihlášený italský Poggio Torselli. Tentokráte byl jeho partnerem ž.Myška.
Předloni také startoval pouze třikrát, což svědčí o tom, že nebyl dlouhodobě zcela fit.
To už se ale specializoval výhradně na Pardubice. Sezónu zahájil až koncem srpna a v dostihu IV.kategorie byl čtvrtý pod žákem Váňou, za Radslavem, Bremen Planem a Teresinou, což nyní vyznívá v úplně jiném světle. V polovině září pak obdobný dostih v sedle se ž.Bartošem vyhrál a nechal za sebou Nolana, Vodetu, Magic Blada a Montgomeryho. Třetí pak byl i v prestižní Ceně Vltavy, když jej porazili skvělí Bremen Plan a Red Dancer, porazil však Imága, Treshe, Lapaje, Cipíse, Výtržníka a další. V sedle byl žák Josef Váňa mladší.
Letos se na dráze představil čtyřikrát, vždy v Pardubicích a cílevědomě byl připravován na Velkou pardubickou.
Koncem května byl pod žákem Váňou třetí v cross country II.kategorie na 4500 metrů, lepšími zde byli Radslav a Mr Land, za sebou však nechal skvělého Profila, Fiftynine, Breneta a další.
O měsíc později pod ž.Bartošem získal druhé místo v krosu na 5200 metrů za Baggiem, na další místa odkázal Aspiranta, Red Dancera a Mikeilu.
Koncem srpna jej v kvalifikačním dostihu žák Váňa přivedl do cíle jako čtvrtého, za hvězdami nejtěžšího kalibru, když zvítězila Sixteen, před Mandarinem a Gawainem.
Letošní sezónu uzavřel nečekaným a skvělým úspěchem ve 119. ročníku Velké pardubické České pojišťovny, když s přehledem suverénně zvítězil před největšími favority. Žokej Josef Váňa byl v dostihu v jeho sedle poprvé.
Pro nás je zajímavé, že v žilách Tiumena koleje naše stará dobrá "česká krev". Mateřský otec Demon Club je synem Masisovy dcery Demony, která zvítězila v polském Derby, St.Leger a dvakrát ve Velké varšavské ceně. Masis byl naším nejlepším plemeníkem z domácí produkce v celé historii, mnohonásobný šampión plemeníků, vítěz Derby, St.Leger a mezinárodní vítěz. Svého času vyhrál v rekordním čase naše Derby.
Jako tříletý startoval čtyřikrát v rovinových dostizích a jeho nejlepším výsledkem bylo čtvrté místo na mostecké dráze v dostihu III.kategorie.
Potom přešel k trenérovi Josefovi Váňovi. Nejprve zde jako čtyřletý dvakrát startoval na rovině, nejlépe byl v v dostihu III.kategorie třetí a v červenci se poprvé představil na překážkách. Na dráze v Kolesách suverénně pod ž.Bartošem zvítězil v dostihu přes proutěné překážky, druhý byl Bellago a třetí Isar.
Po boji o krk zvítězil pod stejným jezdcem v proutkách o měsíc později i v Meranu, když těsně poraženým byl pozdější vítěz Gran Premio Merano Halling Boy.
Následující sezónu startoval pouze dvakrát v Kolesách, nejprve byl v proutkách sedmý a začátkem září pak druhý ve steeplechase za podprůměrnou Whinnys. V obou případech byl v jeho sedle ž.Bartoš.
I o rok později se na dráze objevil pouze třikrát. Nejprve začátkem května v Pardubicích pod ž.Bartošem nedokončil kros III.kategorie a o tři týdny později zde byl pod stejným jezdcem v těžké cross country II.kategorie třetí za Montgomerym a L´Amourem, když porazil Tomise, Sullivana, Bricassara a další velmi dobré steeplery.
Třetí byl i koncem července v Meranu, za velmi dobrými polskými rodáky Dalforsem a klisnou Esther, čtvrtý byl do letošní Velké pardubické přihlášený italský Poggio Torselli. Tentokráte byl jeho partnerem ž.Myška.
Předloni také startoval pouze třikrát, což svědčí o tom, že nebyl dlouhodobě zcela fit.
To už se ale specializoval výhradně na Pardubice. Sezónu zahájil až koncem srpna a v dostihu IV.kategorie byl čtvrtý pod žákem Váňou, za Radslavem, Bremen Planem a Teresinou, což nyní vyznívá v úplně jiném světle. V polovině září pak obdobný dostih v sedle se ž.Bartošem vyhrál a nechal za sebou Nolana, Vodetu, Magic Blada a Montgomeryho. Třetí pak byl i v prestižní Ceně Vltavy, když jej porazili skvělí Bremen Plan a Red Dancer, porazil však Imága, Treshe, Lapaje, Cipíse, Výtržníka a další. V sedle byl žák Josef Váňa mladší.
Letos se na dráze představil čtyřikrát, vždy v Pardubicích a cílevědomě byl připravován na Velkou pardubickou.
Koncem května byl pod žákem Váňou třetí v cross country II.kategorie na 4500 metrů, lepšími zde byli Radslav a Mr Land, za sebou však nechal skvělého Profila, Fiftynine, Breneta a další.
O měsíc později pod ž.Bartošem získal druhé místo v krosu na 5200 metrů za Baggiem, na další místa odkázal Aspiranta, Red Dancera a Mikeilu.
Koncem srpna jej v kvalifikačním dostihu žák Váňa přivedl do cíle jako čtvrtého, za hvězdami nejtěžšího kalibru, když zvítězila Sixteen, před Mandarinem a Gawainem.
Letošní sezónu uzavřel nečekaným a skvělým úspěchem ve 119. ročníku Velké pardubické České pojišťovny, když s přehledem suverénně zvítězil před největšími favority. Žokej Josef Váňa byl v dostihu v jeho sedle poprvé.
Pro nás je zajímavé, že v žilách Tiumena koleje naše stará dobrá "česká krev". Mateřský otec Demon Club je synem Masisovy dcery Demony, která zvítězila v polském Derby, St.Leger a dvakrát ve Velké varšavské ceně. Masis byl naším nejlepším plemeníkem z domácí produkce v celé historii, mnohonásobný šampión plemeníků, vítěz Derby, St.Leger a mezinárodní vítěz. Svého času vyhrál v rekordním čase naše Derby.

Sixteen
9. října 2011 v 19:33 | Tara
|
Slavné koně dostihové
Bělka Sixteen vítězkou 117.Velké pardubické České pojišťovny
SIXTEEN NOVOU KRÁLOVNOU VELKÉ PARDUBICKÉ
Narodila se v 27.března v roce 2000 ve Francii, jejím chovatelem je P.Kavanagh. Tam byla také o rok později zakoupena Jaroslavem Boučkem.
Otcem SIXTEEN je kanadský ryzák RAINBOWS FOR LIFE, který již několik let působí v našem chovu a je zřejmě nejlepším plemeníkem, jaký zde kdy stál. I francouzská matka SEMANTICA již několik let spásá pastviny v české kotlině, když byla před časem zakoupena panem Pulcem pro Hřebčín Mimoň. V současné době úspěšně běhá rovinové dostihy sestra Sixteen, bělka Sibyla a nadějně vypadá i bratr, dvouletý ryzák Sekundant.
Jako dvouletá a tříletá SIXTEEN běhala pouze rovinové dostihy, její trenérkou byla Pavla Váňová. Žádný rovinový dostih nikdy nevyhrála, jako dvouletá byla pátá v pardubické Zimní královně a jako tříletá získala čtvrté místo v klasických Oaks na mostecké dráze.
Ve čtyřech letech v roce 2004 převzal klisnu do své péče Josef Váňa a začala běhat překážkové dostihy. Svoji první steeplechase ve francouzském Strasbourgu nedokončila. Z dnešního pohledu je zajímavé, že tenkrát byl v jejím sedle ž.Dušan Andrés, který se znovu dostal k jejím otěžím v dostihu až v letošní 117.Velké pardubické.
První vítězství získala 28.8.2004 na pardubické dráze, když pod ž.Radkem Havelkou vyhrála klasickou steeplechase II.kategorie.
Jako pětiletá pod ž.Josefem Bartošem dvakrát zvítězila v Itálii na meranské dráze, koncem sezóny pak byla v Pardubicích druhá v Ceně Vltavy za vítěznou Ligretou a ve Velké Chuchli ve Velké ceně umělců podlehla po boji jen Tycjanovi.
Loni dvakrát nedokončila cross-country v Meranu, ale jinak se již projevovala jako velice spolehlivá, vždy končila na předních příčkách výsledkových listin. Byla druhá ve Velké mostecké steeplechase za Bejrutem a na závěr sezóny v Pardubicích vyhrála Cenu Labe.
Letos startovala pětkrát. Nejprve byla pátá v Prvomájové steeplechase v Lysé nad Labem a v červnu dokončila kvalifikační Velkou cenu Paramo-Memoriál majora Miloše Svobody jako čtvrtá. Začátkem srpna zvítězila v cross-country III.kategorie na dráze v Kolesách a koncem téhož měsíce deklasovala v Pardubicích v kvalifikační Velké ceně Skanska soupeře zvučných jmen jako Cieszymir, Maskul, Juventus a Hastaven.
14.října pak dosáhla svého největšího úspěchu, když zvítězila ve 117.Velké pardubické České pojišťovny.
Za kariéru startovala 17x v rovinových dostizích, 7x se umístila, 4x v dostizích přes proutěné překážky, 3x se umístila a 23x ve steeplechase, 7x zvítězila a 12x se umístila.
Je velice spolehlivá, i když čas od času udělá nečekanou chybu. V Pardubicích se jí daří asi nejvíce. Ve steeplechase zde startovala zatím sedmkrát, čtyřikrát zvítězila, dvakrát byla druhá a jednou pátá.
Na výhrách získala za kariéru ve všech druzích dostihů celkem 3.770.801 Kč.
V sedle je jejím nejčastějším partnerem v překážkových dostizích žokej Josef Bartoš, svezli se i Bohuslav Mátl, ž.Radek Havelka, Samuel Parakšejev, ž.Tomáš Hurt, mladý Josef Váňa, Ital Vitabile, Polák Kowalski a do historie se nyní natrvalo zapsala spolu se žokejem Dušanem Andrésem.

Americký quarter
12. června 2009 v 20:42 | Tara
|
Plemena koní
Americký quarter

Původ:
Americký quarter, nebo také americký honácký kůň, je známý jako vůbec nejstarší americké plemeno. Kolem roku 1700 američtí kolonisté dovezli plnokrevné hřebce a klisny spolu s malými koňmi, které byli dovezeni do severní Ameriky španělskými mořeplavci. Díky tomu vznikl silný. schopný kůň, který byl používaný k jezdectví, na práci a k tahání vagonů a pluhů, ale také byl využíván k závodům na krátkých tratích. Americký quarter získal své jméno díky jeho rychlosti, tento kůň dokáže uběhnout vzdálenost čtvrt míle za hodinu. Mnoho lidí považuje amerického quartera za světově nejpopulárnější plemeno. Tyto koně jsou známí svým znamenitým temperamentem, přizpůsobivou povahou a značnou schopností zvládat mnoho disciplín.
Stavba těla:
Stavba těla:
Krásná hlava, malé uši a dobře vyvinuté čelisti. Vyrovnaná, atletická postava, krátká záda, široký hrudník a svalnatá záď. Může být podsaditý a zavalitý, ale někteří koně jsou vyšší a více sklonění díky jeho ušlechtilým rysům.
Charakteristické vlastnosti:
Všestranný, pracovitý a spolehlivý. Vyskytuje se v 16 různých zbarveních, ale nejčastější je ryzák.
Temperament:
Honáčtí koně mají vrozený "kravský smysl" a jsou schopni předvídat pohyby dobytka. Plemeno je známo svou příjemnou povahou a ušlechtilostí a proto se používá pro celou řadu činností.
Charakteristické vlastnosti:
Všestranný, pracovitý a spolehlivý. Vyskytuje se v 16 různých zbarveních, ale nejčastější je ryzák.
Temperament:
Honáčtí koně mají vrozený "kravský smysl" a jsou schopni předvídat pohyby dobytka. Plemeno je známo svou příjemnou povahou a ušlechtilostí a proto se používá pro celou řadu činností.
Jak je vysoký?
Dosahuje výšky v kohoutku 145 - 163 cm.
Dosahuje výšky v kohoutku 145 - 163 cm.
K čemu je nejvíce využívaný?
Dnes se předvádí při rodeu a stále soutěží na krátkých tratích. Je to oblíbený kůň pro terénní a rekreační ježdění. Dostihy quarterů jsou dnes v USA stále populárnější a výhry často dokonce přesahují ceny z dostihů plnokrevníků. Dnes honácký kůň zažívá velkou renesanci ve westernovém stylu soutěží, jako jsou závody kolem barelů atd.
Dnes se předvádí při rodeu a stále soutěží na krátkých tratích. Je to oblíbený kůň pro terénní a rekreační ježdění. Dostihy quarterů jsou dnes v USA stále populárnější a výhry často dokonce přesahují ceny z dostihů plnokrevníků. Dnes honácký kůň zažívá velkou renesanci ve westernovém stylu soutěží, jako jsou závody kolem barelů atd.
Odkud pochází?
Pochází z USA a ze severní Ameriky.
ANDALUSKÝ KŮŇ
12. června 2009 v 20:40 | Tara
|
Plemena koní
ANDALUSKÝ KŮŇ
Andaluský kůň patří mezi teplokrevníky. Nejvýraznější vliv na jeho vznik mají arabští a berberští koně.

Specifikace
Využití
drezura (španělská škola),korida, kočáry
Výška
155 až 160 cm
Barva
většinou bílá, občas hnědá a velmi vzácně černá.
Původ
Andalusie
Stavba
mírně klabonosá hlava, dlouhá hříva a ocas, silný lehce klenutý krk, ocas nízko nasazen a nesen
Střediska chovu
Sevilla,Córdoba a Jerez de la Fortena

Ve vývoji současných plemen koní se jako nejvýraznější projevil vliv arabský a berberský. Když nebereme do úvahy plnokrevníka a jeho asi dvěstěletou historii, je tady ještě někdo, skutečná šedá eminence koňské rasy. Je to andaluský kůň, po staletí známý jako španělský kůň... Název plemene:
Pura Raza Espaňola

Vysvětlení názvu:
Přesto, že se jedná o mimořádné zvíře, vyskytuje se kolem andaluského koně spousta nesrovnalostí, které vyplývají z faktu, že toto jediné plemeno, chované jak ve Španělsku, tak v Portugalsku, se označuje množstvím různých jmen. Mnohá z nich jsou odvozena od zeměpisných oblastí, kde se chovají, nebo vyplývají z drobných lokálních nuancí typu, způsobených zaměřením chovu nebo jejich využitím. Následkem toho se týž kůň jmenuje andaluský, španělsý, kartuziánský, zapatský, iberský a ještě jinak. Svůj původní a nejrozšířenější název dostal podle kraje v jižním Španělsku v okolí Sevilly, Granady a Cordóby - Andalusie. V roce 1912 však španělští chovatelé přestali užívat původní název andalusan a nahradili jej výrazem čistokrevný španělský kůň. Ve světě však stále platí označení andaluský. Původ a historie:
Andaluský kůň se vyvíjel v oblasti ovlivněné po nejdelší dobu maurskou kulturou. Jeho předky byli zřejmě arabští a berberští koně, dovezení ze severní Afriky a primitivní plemeno sorria, které tehdy bylo původním plemenem na pyrenejském poloostrově. Andalusan má více z povahy berberů a je to kůň všestranný, vhodný do zápřeže i pod sedlo. Po dlouhou dobu se tento kůň choval čistokrevně, teprve v poslední době došlo k přikřížení anglických plnokrevníků a jiných plemen. Nejčistší formou andalusana je kartuziánský kůň, chovaný ve španělském klášteře Jerez de la Frontera. Tito koně jsou drobnější a štíhlejší naž průměrný andalusan, ale podílejí se na všech význačných liniích dnešních andaluských koní. Vrcholu dosáhl klášterní chov v 17. a 18. století. Nepříbuzenská plemenitba s těžkými hřebci v pochybném úsilí vyšlechtit větší koně takřka zničila andalusana. Mniši z Jerezu pokračovali ve výběrové plemenitbě a čistý chov zachránili.
Španělsko bylo odedávna proslulé kvalitou svých koní, dokonce již ve starověku. Koně chovali Iberové i Vandalové a zejména proslulý byl vizigotský chov, který v raném středověku dodával nejcennější bojové koně do celé západní Evropy. Po arabské invazi se krev místních houževnatých koní vylepšila přkřížením berberů a ušlechtilých arabů. Současně však na ně působilo mnoho dalších vlivů, zejména méně ušlechtilých pracovních koní. Po poražce Maurů u Poitiers v r. 731 začali sever Iberského poloostrova spolu s rytíři dobývat těžší severští koně. Ovšem během bojů i mírových epizod zde stále docházelo k míšení koní získaných ukořistěním i obchodem. Za sedm století částečné okupace Pyrenejského poloostrova Maury se ustálilo několik typů ušlechtilých koní, kteří však podle mínění arabských chovatelů nezasluhovali rodokmnen. Maurové museli odejít - dobytím Granady r. 1492 jejich panství definitivně skončilo, ale koně zůstali. V roce 1476 byl založen při ústí Guadianny, na dohled od rozsáhlých bažin La Doňana, dnes přeměněných v nejslavnější mokřadní rezervaci Evropy, kartuziánský klášter Jerez de la Frontera. Pilní a odříkaví mniši brali svůj úkol uchovat nedotčené jádro andaluského plemene velmi vážně a udrželi původní typ po více než pět století. Španělští koně později přejímali především reprezentační účely, takže aby získali větší hmotnost, docházelo třeba ke křížení s těžkými neapolitánci. Ještě před zhroucením panství Maurů se španělští koně dostávali do celé Evropy a stali se ve své době nejoblíbenějšími a nejcennějšími zvířaty jezdeckými a kočárovými. Měli dokonce pověst "nejvznešenějších koní světa" a ne náhodou je po nich pojmenována proslulá vídeňská Španělská škola, i když v ní dávno jezdí lipicáni. Jejich krev přispěla k vývoji mnoha evropských plemen, včetně lipicánů a našeho starokladrubského koně. Andaluští koně se stali náměty mnoha uměleckých děl a dobrodružství jejich slavných pánů, na nichž měli lví podíl, se stala legendami. Popis a charakteristika:
Andaluský kůň je všestranný, ovladatelný, s příjemnou povahou a impozantním vzhledem. Vyznačuje se lehkým klabonosem, mandlovýma očima a úhlednýma ušima. Jeho důležitým znakem je silný, lehce klenutý krk, s výrazným hřebenem, zejména u hřebců, mohutnými plecemi a silným hřbetem. Typický je také nízko nasazený ocas a neobyčejné bohatá hříva i ohon. Hlavním znamením je však okázalý vysoký chod.
Andalusan je poměrně vysoký kůň, výška v kohoutku může být 155 - 160 cm. Typické zbarvení je bílé, a to v nejrůznějších typech, zpravidla s tmavou hřívou, vraníci jsou velmi vzácní, častěji se v chovu objevují hnědáci, ale nejsou žádoucí. Kůže a všechny viditelné sliznice musí být tmavé. Také kopyta musí bý t vždy tmavá a jsou poměrně strmá, jak to vyžaduje chod koně. Typ se liší podle původu. Kartuziánští koně mají hlavu jemnější, téměř bez klabonosu, kdežto linie ze severního Španělska jsou poněkud těžší, s méně úhlednou hlavou. Typické je vznosné nesení krku, který je vysoko nasazen. Hříva a ohon se upravují jen minimálně, patří totiž k největším ozdobám koně. Hříva se sčesává zpravidla na levou stranu tak, aby se krásně rozprostřela po celém krku. Žíně ocasu se krátí pod úrovní patek, u kočárových koní se svazují do delšího volného uzlu nad úrovní hlezen.
Kůň se vyznačuje dlouhověkostí. Babieca byl přes 20 let koněm španělského národního hrdiny Ruy-Diaza - El Cida (asi 1040 - 1099). Kůň uhynul ve věku 40 let a je pochovaný v klášteře San Pedro de Cardena. Na jeho počest zde stojí památník. Povaha:
Andaluští koně mají opravdu příjemnou povahu. Jsou paddajní, živí a velmi dobromyslní a učenliví. Přitom mají dostatečnou ohnivost a odvahu. Díky horkému a suchému prostředí, kde se toto plemeno vyvíjelo, je zdravé, odolné, s neobyčejně tvrdými kopyty a poměrně skromné na výběr potravy. Andalusan má dostatečnou inteligenci, aby zvládl náročné úkoly a dost síly, aby je perfektně realizoval. Je opravdu všestanný a rád se učí. Pokud trvale žije s jedním člověkem, vytváří se k němu až překvapivě vřelý vztah. Využití a sport:
Andaluský kůň je univerzální pracovník, ne příliš rychlý, ale zato vytrvalý, houževnatý a obratný. Dlouho se používal i k tahu pro reprezentační účely, protože jeho vysoká akce je neobyčejně působivá. Dodnes ostatně tahá královské kočáry. Ve Španělsku se tito koně cviči i pro zápasy s býky a k podobným účelům, které od koně vyžadují mimořádnou odvahu a obratnost. Dnes se osvědčují také při drezúře i v různých typech jezdeckých soutěží. Díky mimořádně pružnosti svých klubů patří k nejlepším koním pro vysokou školu. Sklízejí i nejvyšší ocenění při vozatajských soutěžích. Osvědčují se však i v těžších podmínkách, například španělská jízdní policie v Madridu i v jiných městech používá andalusany. Andalusan se stal také podkladem k vytvoření dalších plemen, protože svému potomstvu předává velmi užitečné vlastnosti. Andaluský kůň
(Pura Raza Espaňola)
Přesto, že se jedná o mimořádné zvíře, vyskytuje se kolem andaluského koně spousta nesrovnalostí, které vyplývají z faktu, že toto jediné plemeno, chované jak ve Španělsku, tak v Portugalsku, se označuje množstvím různých jmen. Následkem toho se týž kůň jmenuje andaluský, španělský, kartuziánský, zapatský, iberský a ještě jinak. Svůj původní a nejrozšířenější název dostal podle kraje v jižním Španělsku v okolí Sevilly, Granady a Cordóby - Andalusie. V roce 1912 však španělští chovatelé přestali užívat původní název andalusan a nahradili jej výrazem čistokrevný španělský kůň. Ve světě však stále platí označení andaluský.
Jeho předky byli zřejmě arabští a berberští koně, dovezení ze severní Afriky a primitivní plemeno sorria, které tehdy bylo původním plemenem na pyrenejském poloostrově. Andalusan má více z povahy berberů a je to kůň všestranný, vhodný do zápřeže i pod sedlo. Po dlouhou dobu se tento kůň choval čistokrevně, teprve v poslední době došlo k přikřížení anglických plnokrevníků a jiných plemen. Nejčistší formou andalusana je kartuziánský kůň, chovaný ve španělském klášteře Jerez de la Frontera. Tito koně jsou drobnější a štíhlejší než průměrný andalusan, ale podílejí se na všech význačných liniích dnešních andaluských koní. Vrcholu dosáhl klášterní chov v 17. a 18. století. Nepříbuzenská plemenitba s těžkými hřebci v pochybném úsilí vyšlechtit větší koně takřka zničila andalusana. Mniši z Jerezu pokračovali ve výběrové plemenitbě a čistý chov zachránili.
Španělsko bylo odedávna proslulé kvalitou svých koní, dokonce již ve starověku. Po arabské invazi se krev místních houževnatých koní vylepšila přikřížením berberů a ušlechtilých arabů. Současně však na ně působilo mnoho dalších vlivů, zejména méně ušlechtilých pracovních koní. Za sedm století částečné okupace Pyrenejského poloostrova Maury se ustálilo několik typů ušlechtilých koní, kteří však podle mínění arabských chovatelů nezasluhovali rodokmen. Maurové museli odejít - dobytím Granady r. 1492 jejich panství definitivně skončilo, ale koně zůstali.
V roce 1476 byl založen při ústí Guadianny, na dohled od rozsáhlých bažin La Doňana, dnes přeměněných v nejslavnější mokřadní rezervaci Evropy, kartuziánský klášter Jerez de la Frontera. Pilní a odříkaví mniši brali svůj úkol uchovat nedotčené jádro andaluského plemene velmi vážně a udrželi původní typ po více než pět století. Španělští koně později přejímali především reprezentační účely, takže aby získali větší hmotnost, docházelo třeba ke křížení s těžkými neapolitánci. Ještě před zhroucením panství Maurů se španělští koně dostávali do celé Evropy a stali se ve své době nejoblíbenějšími a nejcennějšími zvířaty jezdeckými a kočárovými. Měli dokonce pověst "nejvznešenějších koní světa" a ne náhodou je po nich pojmenována proslulá vídeňská Španělská škola, i když v ní dávno jezdí lipicáni. Jejich krev přispěla k vývoji mnoha evropských plemen, včetně lipicánů a našeho starokladrubského koně. Andaluští koně se stali náměty mnoha uměleckých děl a dobrodružství jejich slavných pánů, na nichž měli lví podíl, se stala legendami.
Andaluský kůň je všestranný, používá se jak do zápřahu tak třeba i jako drezurní kůň. Vyznačuje se lehkým klabonosem, mandlovýma očima a úhlednýma ušima. Jeho důležitým znakem je silný, lehce klenutý krk, s výrazným hřebenem, zejména u hřebců, mohutnými plecemi a silným hřbetem. Nejčastěji se vyskytují bělouši, a to v nejrůznějších typech, zpravidla s tmavou hřívou, nejméně pak vraníci. Ryzáci se rodí velice zřídka. Chovatelé tvrdí, že v této rase ryzák neexistuje, ale vedení chovu je uznává, když se narodí. Výška v kohoutku může být 155 - 160 cm. Kůže a všechny viditelné sliznice musí být tmavé. Také kopyta musí být vždy tmavá a jsou poměrně strmá, jak to vyžaduje chod koně. Typ se liší podle původu. Kartuziánští koně mají hlavu jemnější, téměř bez klabonosu, kdežto linie ze severního Španělska jsou poněkud těžší, s méně úhlednou hlavou. Typické je vznosné nesení krku, který je vysoko nasazen. Ocas je nízko nasazen. Žíně jsou zvlněné, tím se Andalusan od ostatních liší. Chovatelé jim nechávají dlouhé hřívy. Hříva se sčesává zpravidla na levou stranu tak, aby se krásně rozprostřela po celém krku. Žíně ocasu se krátí pod úrovní patek, u kočárových koní se svazují do delšího volného uzlu nad úrovní hlezen. Kůň se vyznačuje dlouhověkostí.
Andaluští koně mají opravdu příjemnou povahu. Jsou poddajní, živí a velmi dobromyslní a učenliví. Přitom mají dostatečnou ohnivost a odvahu. Díky horkému a suchému prostředí, kde se toto plemeno vyvíjelo, je zdravé, odolné, s neobyčejně tvrdými kopyty a poměrně skromné na výběr potravy. Andalusan má dostatečnou inteligenci, aby zvládl náročné úkoly a dost síly, aby je perfektně realizoval. Je opravdu všestranný a rád se učí. Pokud trvale žije s jedním člověkem, vytváří se k němu až překvapivě vřelý vztah.
Jsou to barokní koně, kteří byli do konce 18. století symbolem přepychu šlechty. Aby předvedli, jak umí krásně chodit, klusat nebo cválat, našlapují velice zvysoka a jejich tělo jakoby plave ve vzduchu. Je to velice krásné a pohodlné pro jezdce. Jsou to koně rytířů, turnajů, arény, manéží, drezúry klasické i vakéry, vysoké školy jezdeckého umění, ale také je můžeme vidět v parkurových soutěžích. Jsou to koně, kteří přemýšlejí, protože situace v koridě, kdy je tváří v tvář k býkovi, je k tomu nutí. Jsou krásní, silní, mají krásný pohyb, vynikající rovnováhu a taky jsou velice chytří a učenliví. Jejich éra skončila koncem 18. století, kdy začali dominovat rychlejší koně, kříženci anglického plnokrevníka. Lidé se chtěli dopravovat rychleji a rozmary šlechty se po francouzské revoluci začaly potlačovat. Andaluský kůň je vytrvalý, houževnatý, atletický a obratný. Dlouho se používal i k tahu pro reprezentační účely. Dodnes ostatně tahá královské kočáry. Dnes se osvědčují také při drezúře i v různých typech jezdeckých soutěží. Díky mimořádně pružnosti svých klubů patří k nejlepším koním pro vysokou školu. Sklízejí i nejvyšší ocenění při vozatajských soutěžích. Osvědčují se však i v těžších podmínkách, například španělská jízdní policie v Madridu i v jiných městech používá andalusany. Andalusan se stal také podkladem k vytvoření dalších plemen, protože svému potomstvu předává velmi užitečné vlastnosti.
Je mnoho plemen, který za své vlastnosti vděčí právě andaluskému koni. Jsou to například: lipicáni, koně fríští, kladrubští, connemarští a další. Francouz Mário Luruschi, jeden z nejlepších filmových kaskadérů a lidí, kteří připravují koně pro film, nakupuje koně ve Španělsku. Miluje Andaluské koně. Říká, že si zachovali něco z divokosti svých předků a na filmování se perfektně hodí, protože mají výborný vzhled, ušlechtilost a duši.
Specifikace
Využití
drezura (španělská škola),korida, kočáry
Výška
155 až 160 cm
Barva
většinou bílá, občas hnědá a velmi vzácně černá.
Původ
Andalusie
Stavba
mírně klabonosá hlava, dlouhá hříva a ocas, silný lehce klenutý krk, ocas nízko nasazen a nesen
Střediska chovu
Sevilla,Córdoba a Jerez de la Fortena
Ve vývoji současných plemen koní se jako nejvýraznější projevil vliv arabský a berberský. Když nebereme do úvahy plnokrevníka a jeho asi dvěstěletou historii, je tady ještě někdo, skutečná šedá eminence koňské rasy. Je to andaluský kůň, po staletí známý jako španělský kůň... Název plemene:
Pura Raza Espaňola
Vysvětlení názvu:
Přesto, že se jedná o mimořádné zvíře, vyskytuje se kolem andaluského koně spousta nesrovnalostí, které vyplývají z faktu, že toto jediné plemeno, chované jak ve Španělsku, tak v Portugalsku, se označuje množstvím různých jmen. Mnohá z nich jsou odvozena od zeměpisných oblastí, kde se chovají, nebo vyplývají z drobných lokálních nuancí typu, způsobených zaměřením chovu nebo jejich využitím. Následkem toho se týž kůň jmenuje andaluský, španělsý, kartuziánský, zapatský, iberský a ještě jinak. Svůj původní a nejrozšířenější název dostal podle kraje v jižním Španělsku v okolí Sevilly, Granady a Cordóby - Andalusie. V roce 1912 však španělští chovatelé přestali užívat původní název andalusan a nahradili jej výrazem čistokrevný španělský kůň. Ve světě však stále platí označení andaluský. Původ a historie:
Andaluský kůň se vyvíjel v oblasti ovlivněné po nejdelší dobu maurskou kulturou. Jeho předky byli zřejmě arabští a berberští koně, dovezení ze severní Afriky a primitivní plemeno sorria, které tehdy bylo původním plemenem na pyrenejském poloostrově. Andalusan má více z povahy berberů a je to kůň všestranný, vhodný do zápřeže i pod sedlo. Po dlouhou dobu se tento kůň choval čistokrevně, teprve v poslední době došlo k přikřížení anglických plnokrevníků a jiných plemen. Nejčistší formou andalusana je kartuziánský kůň, chovaný ve španělském klášteře Jerez de la Frontera. Tito koně jsou drobnější a štíhlejší naž průměrný andalusan, ale podílejí se na všech význačných liniích dnešních andaluských koní. Vrcholu dosáhl klášterní chov v 17. a 18. století. Nepříbuzenská plemenitba s těžkými hřebci v pochybném úsilí vyšlechtit větší koně takřka zničila andalusana. Mniši z Jerezu pokračovali ve výběrové plemenitbě a čistý chov zachránili.
Španělsko bylo odedávna proslulé kvalitou svých koní, dokonce již ve starověku. Koně chovali Iberové i Vandalové a zejména proslulý byl vizigotský chov, který v raném středověku dodával nejcennější bojové koně do celé západní Evropy. Po arabské invazi se krev místních houževnatých koní vylepšila přkřížením berberů a ušlechtilých arabů. Současně však na ně působilo mnoho dalších vlivů, zejména méně ušlechtilých pracovních koní. Po poražce Maurů u Poitiers v r. 731 začali sever Iberského poloostrova spolu s rytíři dobývat těžší severští koně. Ovšem během bojů i mírových epizod zde stále docházelo k míšení koní získaných ukořistěním i obchodem. Za sedm století částečné okupace Pyrenejského poloostrova Maury se ustálilo několik typů ušlechtilých koní, kteří však podle mínění arabských chovatelů nezasluhovali rodokmnen. Maurové museli odejít - dobytím Granady r. 1492 jejich panství definitivně skončilo, ale koně zůstali. V roce 1476 byl založen při ústí Guadianny, na dohled od rozsáhlých bažin La Doňana, dnes přeměněných v nejslavnější mokřadní rezervaci Evropy, kartuziánský klášter Jerez de la Frontera. Pilní a odříkaví mniši brali svůj úkol uchovat nedotčené jádro andaluského plemene velmi vážně a udrželi původní typ po více než pět století. Španělští koně později přejímali především reprezentační účely, takže aby získali větší hmotnost, docházelo třeba ke křížení s těžkými neapolitánci. Ještě před zhroucením panství Maurů se španělští koně dostávali do celé Evropy a stali se ve své době nejoblíbenějšími a nejcennějšími zvířaty jezdeckými a kočárovými. Měli dokonce pověst "nejvznešenějších koní světa" a ne náhodou je po nich pojmenována proslulá vídeňská Španělská škola, i když v ní dávno jezdí lipicáni. Jejich krev přispěla k vývoji mnoha evropských plemen, včetně lipicánů a našeho starokladrubského koně. Andaluští koně se stali náměty mnoha uměleckých děl a dobrodružství jejich slavných pánů, na nichž měli lví podíl, se stala legendami. Popis a charakteristika:
Andaluský kůň je všestranný, ovladatelný, s příjemnou povahou a impozantním vzhledem. Vyznačuje se lehkým klabonosem, mandlovýma očima a úhlednýma ušima. Jeho důležitým znakem je silný, lehce klenutý krk, s výrazným hřebenem, zejména u hřebců, mohutnými plecemi a silným hřbetem. Typický je také nízko nasazený ocas a neobyčejné bohatá hříva i ohon. Hlavním znamením je však okázalý vysoký chod.
Andalusan je poměrně vysoký kůň, výška v kohoutku může být 155 - 160 cm. Typické zbarvení je bílé, a to v nejrůznějších typech, zpravidla s tmavou hřívou, vraníci jsou velmi vzácní, častěji se v chovu objevují hnědáci, ale nejsou žádoucí. Kůže a všechny viditelné sliznice musí být tmavé. Také kopyta musí bý t vždy tmavá a jsou poměrně strmá, jak to vyžaduje chod koně. Typ se liší podle původu. Kartuziánští koně mají hlavu jemnější, téměř bez klabonosu, kdežto linie ze severního Španělska jsou poněkud těžší, s méně úhlednou hlavou. Typické je vznosné nesení krku, který je vysoko nasazen. Hříva a ohon se upravují jen minimálně, patří totiž k největším ozdobám koně. Hříva se sčesává zpravidla na levou stranu tak, aby se krásně rozprostřela po celém krku. Žíně ocasu se krátí pod úrovní patek, u kočárových koní se svazují do delšího volného uzlu nad úrovní hlezen.
Kůň se vyznačuje dlouhověkostí. Babieca byl přes 20 let koněm španělského národního hrdiny Ruy-Diaza - El Cida (asi 1040 - 1099). Kůň uhynul ve věku 40 let a je pochovaný v klášteře San Pedro de Cardena. Na jeho počest zde stojí památník. Povaha:
Andaluští koně mají opravdu příjemnou povahu. Jsou paddajní, živí a velmi dobromyslní a učenliví. Přitom mají dostatečnou ohnivost a odvahu. Díky horkému a suchému prostředí, kde se toto plemeno vyvíjelo, je zdravé, odolné, s neobyčejně tvrdými kopyty a poměrně skromné na výběr potravy. Andalusan má dostatečnou inteligenci, aby zvládl náročné úkoly a dost síly, aby je perfektně realizoval. Je opravdu všestanný a rád se učí. Pokud trvale žije s jedním člověkem, vytváří se k němu až překvapivě vřelý vztah. Využití a sport:
Andaluský kůň je univerzální pracovník, ne příliš rychlý, ale zato vytrvalý, houževnatý a obratný. Dlouho se používal i k tahu pro reprezentační účely, protože jeho vysoká akce je neobyčejně působivá. Dodnes ostatně tahá královské kočáry. Ve Španělsku se tito koně cviči i pro zápasy s býky a k podobným účelům, které od koně vyžadují mimořádnou odvahu a obratnost. Dnes se osvědčují také při drezúře i v různých typech jezdeckých soutěží. Díky mimořádně pružnosti svých klubů patří k nejlepším koním pro vysokou školu. Sklízejí i nejvyšší ocenění při vozatajských soutěžích. Osvědčují se však i v těžších podmínkách, například španělská jízdní policie v Madridu i v jiných městech používá andalusany. Andalusan se stal také podkladem k vytvoření dalších plemen, protože svému potomstvu předává velmi užitečné vlastnosti. Andaluský kůň
(Pura Raza Espaňola)
Přesto, že se jedná o mimořádné zvíře, vyskytuje se kolem andaluského koně spousta nesrovnalostí, které vyplývají z faktu, že toto jediné plemeno, chované jak ve Španělsku, tak v Portugalsku, se označuje množstvím různých jmen. Následkem toho se týž kůň jmenuje andaluský, španělský, kartuziánský, zapatský, iberský a ještě jinak. Svůj původní a nejrozšířenější název dostal podle kraje v jižním Španělsku v okolí Sevilly, Granady a Cordóby - Andalusie. V roce 1912 však španělští chovatelé přestali užívat původní název andalusan a nahradili jej výrazem čistokrevný španělský kůň. Ve světě však stále platí označení andaluský.
Jeho předky byli zřejmě arabští a berberští koně, dovezení ze severní Afriky a primitivní plemeno sorria, které tehdy bylo původním plemenem na pyrenejském poloostrově. Andalusan má více z povahy berberů a je to kůň všestranný, vhodný do zápřeže i pod sedlo. Po dlouhou dobu se tento kůň choval čistokrevně, teprve v poslední době došlo k přikřížení anglických plnokrevníků a jiných plemen. Nejčistší formou andalusana je kartuziánský kůň, chovaný ve španělském klášteře Jerez de la Frontera. Tito koně jsou drobnější a štíhlejší než průměrný andalusan, ale podílejí se na všech význačných liniích dnešních andaluských koní. Vrcholu dosáhl klášterní chov v 17. a 18. století. Nepříbuzenská plemenitba s těžkými hřebci v pochybném úsilí vyšlechtit větší koně takřka zničila andalusana. Mniši z Jerezu pokračovali ve výběrové plemenitbě a čistý chov zachránili.
Španělsko bylo odedávna proslulé kvalitou svých koní, dokonce již ve starověku. Po arabské invazi se krev místních houževnatých koní vylepšila přikřížením berberů a ušlechtilých arabů. Současně však na ně působilo mnoho dalších vlivů, zejména méně ušlechtilých pracovních koní. Za sedm století částečné okupace Pyrenejského poloostrova Maury se ustálilo několik typů ušlechtilých koní, kteří však podle mínění arabských chovatelů nezasluhovali rodokmen. Maurové museli odejít - dobytím Granady r. 1492 jejich panství definitivně skončilo, ale koně zůstali.
V roce 1476 byl založen při ústí Guadianny, na dohled od rozsáhlých bažin La Doňana, dnes přeměněných v nejslavnější mokřadní rezervaci Evropy, kartuziánský klášter Jerez de la Frontera. Pilní a odříkaví mniši brali svůj úkol uchovat nedotčené jádro andaluského plemene velmi vážně a udrželi původní typ po více než pět století. Španělští koně později přejímali především reprezentační účely, takže aby získali větší hmotnost, docházelo třeba ke křížení s těžkými neapolitánci. Ještě před zhroucením panství Maurů se španělští koně dostávali do celé Evropy a stali se ve své době nejoblíbenějšími a nejcennějšími zvířaty jezdeckými a kočárovými. Měli dokonce pověst "nejvznešenějších koní světa" a ne náhodou je po nich pojmenována proslulá vídeňská Španělská škola, i když v ní dávno jezdí lipicáni. Jejich krev přispěla k vývoji mnoha evropských plemen, včetně lipicánů a našeho starokladrubského koně. Andaluští koně se stali náměty mnoha uměleckých děl a dobrodružství jejich slavných pánů, na nichž měli lví podíl, se stala legendami.
Andaluský kůň je všestranný, používá se jak do zápřahu tak třeba i jako drezurní kůň. Vyznačuje se lehkým klabonosem, mandlovýma očima a úhlednýma ušima. Jeho důležitým znakem je silný, lehce klenutý krk, s výrazným hřebenem, zejména u hřebců, mohutnými plecemi a silným hřbetem. Nejčastěji se vyskytují bělouši, a to v nejrůznějších typech, zpravidla s tmavou hřívou, nejméně pak vraníci. Ryzáci se rodí velice zřídka. Chovatelé tvrdí, že v této rase ryzák neexistuje, ale vedení chovu je uznává, když se narodí. Výška v kohoutku může být 155 - 160 cm. Kůže a všechny viditelné sliznice musí být tmavé. Také kopyta musí být vždy tmavá a jsou poměrně strmá, jak to vyžaduje chod koně. Typ se liší podle původu. Kartuziánští koně mají hlavu jemnější, téměř bez klabonosu, kdežto linie ze severního Španělska jsou poněkud těžší, s méně úhlednou hlavou. Typické je vznosné nesení krku, který je vysoko nasazen. Ocas je nízko nasazen. Žíně jsou zvlněné, tím se Andalusan od ostatních liší. Chovatelé jim nechávají dlouhé hřívy. Hříva se sčesává zpravidla na levou stranu tak, aby se krásně rozprostřela po celém krku. Žíně ocasu se krátí pod úrovní patek, u kočárových koní se svazují do delšího volného uzlu nad úrovní hlezen. Kůň se vyznačuje dlouhověkostí.
Andaluští koně mají opravdu příjemnou povahu. Jsou poddajní, živí a velmi dobromyslní a učenliví. Přitom mají dostatečnou ohnivost a odvahu. Díky horkému a suchému prostředí, kde se toto plemeno vyvíjelo, je zdravé, odolné, s neobyčejně tvrdými kopyty a poměrně skromné na výběr potravy. Andalusan má dostatečnou inteligenci, aby zvládl náročné úkoly a dost síly, aby je perfektně realizoval. Je opravdu všestranný a rád se učí. Pokud trvale žije s jedním člověkem, vytváří se k němu až překvapivě vřelý vztah.
Jsou to barokní koně, kteří byli do konce 18. století symbolem přepychu šlechty. Aby předvedli, jak umí krásně chodit, klusat nebo cválat, našlapují velice zvysoka a jejich tělo jakoby plave ve vzduchu. Je to velice krásné a pohodlné pro jezdce. Jsou to koně rytířů, turnajů, arény, manéží, drezúry klasické i vakéry, vysoké školy jezdeckého umění, ale také je můžeme vidět v parkurových soutěžích. Jsou to koně, kteří přemýšlejí, protože situace v koridě, kdy je tváří v tvář k býkovi, je k tomu nutí. Jsou krásní, silní, mají krásný pohyb, vynikající rovnováhu a taky jsou velice chytří a učenliví. Jejich éra skončila koncem 18. století, kdy začali dominovat rychlejší koně, kříženci anglického plnokrevníka. Lidé se chtěli dopravovat rychleji a rozmary šlechty se po francouzské revoluci začaly potlačovat. Andaluský kůň je vytrvalý, houževnatý, atletický a obratný. Dlouho se používal i k tahu pro reprezentační účely. Dodnes ostatně tahá královské kočáry. Dnes se osvědčují také při drezúře i v různých typech jezdeckých soutěží. Díky mimořádně pružnosti svých klubů patří k nejlepším koním pro vysokou školu. Sklízejí i nejvyšší ocenění při vozatajských soutěžích. Osvědčují se však i v těžších podmínkách, například španělská jízdní policie v Madridu i v jiných městech používá andalusany. Andalusan se stal také podkladem k vytvoření dalších plemen, protože svému potomstvu předává velmi užitečné vlastnosti.
Je mnoho plemen, který za své vlastnosti vděčí právě andaluskému koni. Jsou to například: lipicáni, koně fríští, kladrubští, connemarští a další. Francouz Mário Luruschi, jeden z nejlepších filmových kaskadérů a lidí, kteří připravují koně pro film, nakupuje koně ve Španělsku. Miluje Andaluské koně. Říká, že si zachovali něco z divokosti svých předků a na filmování se perfektně hodí, protože mají výborný vzhled, ušlechtilost a duši.
Anglický plnokrevník
12. června 2009 v 20:36 | Tara
|
Plemena koní
Anglický plnokrevník

Původ:
Anglický plnokrevník vznikl v 17. a 18. století v Anglii, aby uspokoji vášeň šlechty a jejích králů pro koňské dostihy. Během posledních dvou století po celém světě rostla obliba dostihů plnokrevníků a plemeno se rázem stalo nejvýznamnějším z celé světové populace koní. Přispělo ke zlepšení vzhledu a pohybu, ale především ke zvýšení rychlosti, bojovnosti a psychické odolnosti mnoha plemen. Tyto vlastnosti jsou důsledkem upevněné dědičnosti, dosažené pečlivým výběrem v chovu. Od počátku 20. století se chov plnokrevníků rozvíjí na na celém světě a v současnosti se z něj stal předmět mezinárodního podnikání. Koňské dostihy podle anglických pravidel se nyní konají ve většině zemí světa.
Stavba těla:
Hlava je delší, užší, ušlechtilá, živého výrazu. Krk je dlouhý, nízko zasazený. Zadní nohy jsou dlouhé, s velmi dobře utvářenými hlezenními klouby, takže umožňují maximální sílu odrazu. Přední nohy jsou jemné, s velkými plochými klouby. Obvod holeně je zřídka menší než 20 cm.
Průměrná výška anglického plnokrevníka je 157 cm v kohoutku, ovšem to není určující. Závodní koně bývají vyšší od 165 cm do 175 cm, sprinteři naopak menší, kolem 160 cm.
Charakteristické vlastnosti:
Anglický plnokrevník je nejrychlejší kůň na světě, vynikající stavby a velké výkonnosti. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, ale i silným hřbetem a nápadně dlouhou, šikmou lopatkou. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Je to typicky dostihový a sportovní kůň, vyžadující intenzivní péči a dokonalý výcvik. Je to zvíře živé, odvážné, ale mnohdy obtížně ovladatelné a poměrně nesnášenlivé. Pochopitelně, jeho agresivní povaha je předpokladem úspěchů na závodní dráze.
Temperament:
Anglický plnokrevník je kůň velmi svérázný, dá se říct, že každý z nich je osobností. Má také své rozmary a často prosazuje svou vůli. Vůči lidem nejsou plnokrevníci příliš přátelští, vyžadují odborný přístup a nezřídka bývají nervózní. Jejich povaha je zcela podřízena účelu, jsou to koně časně vyspívající, musí být co nejdříve schopni výcviku, protože již dvouletí běhají první dostihy.
K čemu je nejvíce využívaný?
Je to výhradně sportovní kůň, používaný k dostihům, převážně rovinovým. Pro své vynikající vlastnosti byli plnokrevníci využíváni k získávání jiných sportovních nebo pracovích plemen. Tak vznikl například anglický polokrevník, kůň vyšší a těžší než plnokrevník, skutečně všestranný. Anglický plnokrevník se podílel i na vzniku anglo-araba, hispano-araba, amerického klusáka, amerického jezdeckého koně a dokonce i českého teplokrevníka. Výborným sportovním koněm, který patří mezi anglické polokrevníky, je i kůň Kinského.
Odkud pochází?
Anglie, později se rozšířil do Irska.
Appaloosa
12. června 2009 v 20:33 | Tara
|
Plemena koní
Appaloosa

Původ:
Appaloosa je americké skvrnité plemeno. Jako mnoho amerických plemen, i appaloosa je potomkem španělských koní, kteří byli dovezeni do Střední Ameriky a odtud se rozšířili na sever. Appaloosa by pravděpodobně vyhynula jako většina idniánských plemen, ale její skvrnité zbarvení, zděděné po španělských předcích, vzbudilo pozornost několika nadšenců, kteří plemeno zachránili. Oblíbenou oblastí pro chov koní byla chráněná a úrodná údolí řek Clearwater, Snake a Palouse.
Stavba těla:
Charakteristickým znakem appaloosy je viditelné bělmo kolem duhovky a nápadně pestře skvrnitá kůže kolem chřípí. Tělo appaloosy je kompaktní a hluboké s dobře klenutými žebry. Nohy jsou pozoruhodně korektní a silné. Kopyta jsou většinou svisle černě a bíle pruhovaná. Soudí se, že kopyta s tímto vzorem jsou mnohem pružnější. Žíně hřívy a ohonu tvoří obyčejně prameny a jsou jemné a řídké. To usnadňovalo pohyb mezi trnitými křovinami, na nichž hustý ohon uvázne. Délka krku je přiměřená tělu, kohoutek je výrazný, šikmá plec podmiňuje dlouhý, lehký a pružný krok.
Povaha:
Appaloosa je velmi učenlivý, ovladatelný a skromný kůň. Díky zděděné obratnosti v pohybu neschůdným terénem se velmi snadno učí všemu potřebnému pro ovládání dobytka, pro westernové ježdění, ale i pro skokové soutěže. Tito koně jsou velmi tvrdí, ale pracují s elánem a vůči člověku jsou poddajní a učenliví. Plemeno si uchovalo mnoho přírodních vlastností, například schopnost se skvěle se orientovat v krajině, vyhledávat vodu a také se vypořádat s přirozenými nepřáteli. Appaloosy jsou na pastvině zcela samostatné a nepotřebují valný dohled.
Charakteristické rysy:
U tohoto plemene se rozlišuje pět základních typů zbarvení. Je to leopard, zbarvený převážně bíle s tmavými vejčitými skvrnami po celém těle. Sněhová vločka je naopak tmavé zbarvení s bílými tečkami rozesetými po těle, nejhustěji na zádi. Jako deka se označuje tmavé zbarvení, kdy kříž a záď jsou buď bílé nebo skrvnité. Mramorový má drobné pestré skrvnky po celém těle. A konečně jinovatka má drobné bílé skvrnky po celém tmavém těle. Někdy se jako zvláštní typ udávají ještě dešťové kapky, kdy bílý kůň má po sobě velké tmavé skvrny kapkovitého tvaru.
Appaloosa má řídkou a chumáčovitou hřívu a ohon. Kůže je zejména na chřípí a na genitáliích drobně tečkovaná.
Jak je vysoký?
Moderní appaloosa měří v kohoutku 147 - 157 cm.
K čemu je nejvíce využívaný?
Původní appaloosy sloužily hlavně k jízdě bez sedla a k nošení břemen. Indiáni většinou nepoužívali uzdu, jen ohlávku a spoléhali spíše na dokonalý výcvik koně. Jejich moderní potomci však pracují jako kovbojští koně, neboť zdědili skvělý cit pro práci s dobytkem. Třebaže jsou poměrně lehcí, dovedou na lase udržet i těžkého býka. Jsou výborní i pro rekreační ježdění a všechny druhy sportovních aktivit, pokud nejde vysloveně o dostihové záležitosti. Jejich vytrvalost a houževnatost se uplatňuje zejména v distančních jízdách. Zvláště oblíbeni jsou u orgánizátorů turistických vyjížděk, protože se v každém terénu pohybují velmi jistě a jsou zcela spolehliví. Je zajímavé, že appaloosy zdaleka nejsou tak lekavé jako jiní koně. Odkud pochází?
Pochází z Ameriky.
Arabský plnokrevník
12. června 2009 v 20:28 | Tara
|
Plemena koní
Arabský plnokrevník

Místo původu: Arabský poloostrov, nyní Saudská Arábie
Arabský kůň je považován za nejkrásnějšího ze všech, vyniká povahou i vzhledem. Je to také nejstarší a nejčistší plemeno, pečlivě šlechtěné po tisíciletí. Většina ušlechtilých koní na světě je zřejmě ovlivněna arabem. Je praotcem anglického plnokrevníka, který nad svým předkem vyniká velikostí a rychlostí, ale nemůže se mu rovnat odolností a životností. Moderní arab vyniká vytrvalostí, ačkoli je vynikající i v jiných soutěžních disciplínách. Chová se po celém světě ve velkém počtu s vzácným zaujetím a dodnes má příznivý vliv na další plemena.
Životnost araba je legendární a četné rekordy tohoto plemene ukazují pozoruhodnou vytrvalost. V devatenáctém století se často pořádaly závody na velkou vzdálenost v poušti, které trvaly až tři dny.
Pohyb araba se popisuje jako "plavání", kůň se pohybuje jako ve skoku. Arab je ohnivý a odvážný, ale má neobyčejně dobrou povahu. Arab dokáže až dvojnásobě rozšířit nozdry. Má výrazné bělmo.

Převládající barvy arabů jsou ryzáci, bělouši, hnědáci a vzácnější jsou vraníci.
Obrysová linie araba je dána výjimečným utvářením jeho kostry. Má 17 párů žeber, 5 bederních a 16 ocasních obratlů, na rozdíl od jiných plemen, která mají uspořádání 18 - 3 - 18. Tento rozdíl podmiňuje i vysoké nesení ocasu. Má velké oči a nozdry, hlava je krátká s štičím profilem a krátkýma ušima, hedvábná hříva a ohon. Je čtvercového rámce. Ideální výška araba se pohybuje mezi 144,2 až 152,5 cm.
Životnost araba je legendární a četné rekordy tohoto plemene ukazují pozoruhodnou vytrvalost. V devatenáctém století se často pořádaly závody na velkou vzdálenost v poušti, které trvaly až tři dny.
Pohyb araba se popisuje jako "plavání", kůň se pohybuje jako ve skoku. Arab je ohnivý a odvážný, ale má neobyčejně dobrou povahu. Arab dokáže až dvojnásobě rozšířit nozdry. Má výrazné bělmo.

Převládající barvy arabů jsou ryzáci, bělouši, hnědáci a vzácnější jsou vraníci.
Obrysová linie araba je dána výjimečným utvářením jeho kostry. Má 17 párů žeber, 5 bederních a 16 ocasních obratlů, na rozdíl od jiných plemen, která mají uspořádání 18 - 3 - 18. Tento rozdíl podmiňuje i vysoké nesení ocasu. Má velké oči a nozdry, hlava je krátká s štičím profilem a krátkýma ušima, hedvábná hříva a ohon. Je čtvercového rámce. Ideální výška araba se pohybuje mezi 144,2 až 152,5 cm.
Dělí se na linie podle 5-ti Muhammadových klisen:
KUHAYLAN - nejušlechtilejší (barva hnědá)
SAKLAVÍ - krása, elegance (barva bílá)
MUNIQUI - rychlost, vytrvalost (barva ryzá)
HADBAN - mohutnější, rychlí
HAMDANI - nejmohutnější, klidní a mírní, vytrvalci
SAKLAVÍ - krása, elegance (barva bílá)
MUNIQUI - rychlost, vytrvalost (barva ryzá)
HADBAN - mohutnější, rychlí
HAMDANI - nejmohutnější, klidní a mírní, vytrvalci


Arabský kůň
12. června 2009 v 20:26 | Tara
|
Plemena koní
Arabský kůň Původ: Původ araba je nejasný, ale zdá se, že se na Arabském poloostrově objevil asi 2 500 let př. n. l. Zde se pak vyvinul do čisté formy. Muslimské výboje v 7. století naší éry rozšířily jeho vliv. Během 18. a 19. stoletíse dostal do hřebčínů v Evropě, Velké Británii a pak i do Ruska, Skandinávie a anglicky mluvících zemí v zámoří. Stal se hlavní silou ve vývoji plemen. Díky své genetické čistotě vtiskuje svému potomstvu vlastní silný charakter a konstituční tvrdost a ušlechtilost jako zjemňující vliv. Hrál významnou roli při vývoji většiny známých plemen, ale jeho největším přínosem byl podíl na vzniku anglického plnokrevníka. Ačkoliv anglický plnokrevník je větší a rychlejší než arab, přesto plnokrevník nemůže zapřít životnost, zdraví, inteligenci a krásu, kterou zdědil právě po tomto předkovi. V 18. a 19. století začaly významné státní hřebčíny jako Marbach v Německu, Janow Podlaski v Polsku, Bábolna v Maďarsku a ve Francii Pampadour, Pau, Tarbes a Gelos rozvíjet chov arabských koní, ale stejně důležité byly i některé soukromé chovy. Rodina Potockich, navazující na dlouholetou tradici chovu arabů v Polsku, chovala vynikající arabské koně ve svém proslulém hřebčíně Antoniny. Tyto odchovy ovlivnily araby na celém světě. Ve Velké Británii založili Wilfrid a Anne Scaven Bluntovi hřebčín Crabbet, kam umístili koně získané během cest po Arábii v letech 1878 a 1879. Tehdy už se v chovech začínala projevovat degenerace. Později koupili zbytky z nejproslulejšího stáda arabů na světě, které patřilo pašovi Abbasu I. Koně z Crabbetu se stali základem chovů nejen v Británii, ale i ve Spojených státech, v Austrálii a Jižní Africe. Stavba těla: Nohy jsou dlouhé, štíhlé, pevné a čisté. Jsou "suché", všechny šlachy jsou jasně patrné. Tělo je kompaktní, hřbet krátký, záď dlouhá, rovná. Žíně se nikdy neprotrhávají ani nepřistřihují. Za pohybu nese kůň ohon vysoko, obloukovitě zdvižený. Hříva a žině ohonu jsou jemné a hedvábné. Krásné hlavě vévodí zářivé oči. Hlava se zužuje do velmi malého chřípí s velkými otevřenými nozdrami. Charakteristické rysy: Typickým znakem araba je krátká, ušlechtile utvářená, suchá hlava s výrazně prohnutým profilem a široké, klenuté čelo pokračuje mezi očima štítovitou vyvýšeninou zvanou džiba (jibbah).Hlava se napojuje na krk zvláštním obloukem, zvaným mitbah. To mimo jiné umožňuje velkou pohyblivost hlavy. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, u hřebců má mírný náznak hřebene. Arab se liší od všech ostatních koní krátkým hřbetem, protože má jen 16 párů žeber a 5 bederních obratlů. Následkem toho je jeho kříž rovný a ocas vysoko nasazený. Ten se skládá ze 16 obratlů. Pouštní původ tohoto plemene prozrazuje tenká kůže, pod kterou se zřetelně rýsují cévy a šlachy, krátká, jemná srst a hedvábná hříva i ohon. Pohyb po tvrdém kamenitém podkladě přispěl k vývoji štíhlých suchých nohou se skvělými klouby a tvrdými, zdravými kopyty. Vydatný pohyb v horkém suchém vzduchu ovlivnil tvar chřípí a velmi pohyblivých, široce otevřených nozder. Uši jsou velmi pěkně utvářené a oči velké a zářivé, mírně prohnutý "štičí" profil pak výraz koně dotváří. Nejoblíbenější barvou arabů v evropských i amerických chovech je bílá, avšak ve své vlasti byli arabi hnědáci, ryzáci i vraníci. Arab je poměrně malé plemeno, povolená výška je od 144 do 152 cm, avšak menší postava není u araba na závadu. I když je arab nízký, nikdy se nepočítá k ponyům. Tradičně se u arabů hříva ani ocas neupravují. Žíně se nesmějí protrhávat ani přistřihovat a důležité je i přirozené vysoké nesení ocasu. Chody jsou vesměs vynikající, plavné, lehké a prostorné, jako kdyby se kůň pohyboval na pružinách. Přestoře je arab konstitučně jemný, váží do 400 kg, jezdec do 90 kg by mu neměl činit problémy. Temperament: Již vzhled ukazuje, že jde o zvíře velmi vnímavé, bystré a všestranně nadané. Drsné podmínky jeho původní vlasti umožnily arabovi rozvinout skvělý zrak i čich, neméně znamenitý sluch a jedinečný orientační smysl. Zvíře vyniká velkým temperamentem, ale současně je dobře ovladatelné a s chutí se učí různým trikům. Arabská tradice tvrdí, že tento kůň je neobyčejně oddaný a věrný svému pánovi, což dokládá mnoha působivými historkami. K čemu se využívá? Arabský kůň je výhradně jezdecké plemeno a v minulosti posloužilo ke vzniku mnoha dalších plemen, závodních i pracovních. Arabskou krev má v sobě většina cenných jezdeckých koní... Jak je vysoký? 144 - 152 cm. Spíše do 150 cm. Odkud pochází? Z Arabského poloostrova.